Navzdory záměrné dehumanizaci našich lidí a oslabení našich mužů se v Gaze rodí nový druh mužnosti – založený nikoli na militarismu nebo stoicismu, ale na morální jasnosti a důstojnosti a to i v podmínkách hladomoru.
Autor: A. J. / +972 MAGAZINE / 30. června 2025
Vyrůstal jsem v Gaze a naučil jsem se, že proto abych byl mužem, musím potlačovat své slzy, skrývat svůj třas a dusit v sobě bolest. Ale jak to mám vše zadržet, když se kolem mě všechno hroutí?
Do své mužnosti jsem vstoupil pod bombardováním, ve světě, který životy lidí, jako jsem já, málokdy považuje za hodné ochrany nebo dokonce za hodné truchlení.
Probíhající izraelská genocida v Gaze nám nejenom vzala životy našich rodinných příslušníků a sousedů, ale také systematicky rozložila a přetvořila náš pocit identity, náš pocit sounáležitosti a osobnosti.
Od malička jsem se učil, že jako muž musím chránit, vše obstarávat a zůstat přitom pevný a neochvějný bez ohledu na okolnosti. Brzy jsem však pochopil, že tento úkol bude pro mě úplně jiný než je pro mnoho ostatních kluků po celém světě.
Poprvé jsem přežil letecký útok, když mi bylo devět let. Byl jsem na cestě do školy, když bomba roztrhla ulici, po níž jsme šli s kamarády. Když se popel a prach usadily, běžel jsem domů kolem svých spolužáků – někteří z nich už byli mrtví, další křičeli a chyběly jim končetiny.
Když jsem konečně dorazil domů, všichni v mé rodině plakali. Jasně si pamatuji, jak jsem se díval na svou třesoucí se matku a řekl něco, co bylo pro dítě příliš velké: „Mami, já jsem muž. Nikdo by kvůli mně neměl plakat.“ S jistotou, kterou může mít jen dítě, jsem tehdy dodal: „Vím, jak uniknout smrti.“
Od té chvíle jsem přežil více než deset útoků. Ale teď, ve věku 26 let a téměř dva roky po začátku této genocidy, jsem si uvědomil, že stoicismus a nezlomnost, které se od palestinských mužů vyžadují, jsou téměř nemožné.
Jak mohu být „ochránce“, když stíhačky mění můj domov v ruiny, když nám vznášející se drony berou spánek a jedinou jistotou je nucené vysídlení? Co a jak mohu „obstarávat“, když 18 let trvající izraelská blokáda zdecimovala naši ekonomiku, když zesílené izraelské obléhání nás dál vystavuje vyhladovění a přiblížit se k nákladnímu vozu s humanitární pomocí znamená riskovat smrt?
***
V tomto chaosu jsem ztratil svého bratra Noura, který byl policistou a věnoval se ochraně civilistů. Zmizel během izraelského bombardování Khan Younisu. Moje rodina stále neví, co se mu stalo.
V kultuře Gazy je náš pocit mužnosti spojen s odpovědností za rodinu. Nourův odchod nám nejen zlomil srdce, ale také rozbil mou představu o sobě samém – jako nyní nejstarším bratrovi, jako vůdci a ochránci rodiny. Nicméně jako muž, který je zodpovědný za obživu svých deseti sourozenců, jsem neměl vůbec čas začít tuto bolest zpracovávat.
Jednoho dne, když jsem odcházel z našeho stanu, se mě moje nejmladší sestra zeptala, kde je Nour. Nemůžu jí znovu lhát, ale také nemůžu zničit tu malou naději, kterou si vybudovala. Sbírám kousky dřeva a rozbitého kovu a předstírám, že je to na oheň nebo na stavbu, ale ve skutečnosti si jen zaměstnávám ruce, aby mi neprasklo srdce.
Každý večer pohřbívám Noura ve svých myšlenkách a každé ráno ho oživuji ve svých vzpomínkách. Když není ostřelování, sedím u moře – na okraji Gazy, kde je voda volná, i když my ne – a bez hlesu se poddávám pláči.
Takhle zpracovávám genocidu: tiše, tajně, po kouskách. Nemůžu křičet před svou matkou. Nemůžu se zhroutit před svým otcem. Jsem jejich syn a v jejich očích jsem stále jejich štít – i když uvnitř se cítím rozbitý.
Ale nejsem sám. Emocionální újma, kterou palestinští muži utrpěli, je nevyčíslitelná. Zpráva Populačního fondu OSN z roku 2022 o mužích v konfliktních zónách varovala před „dvojnásobným traumatem“ – před fyzickou a psychickou bolestí umocněnou společenskými očekáváními, jež po mužích vyžadují mlčení, stoicismus a potlačování emocí.
V Gaze, kde péče o duševní zdraví téměř neexistuje a kde stigma zůstává vysoké, si muži nechávají vše pro sebe. Údaje Světové zdravotnické organizace z doby před válkou uváděly pouze 0,2 psychiatra na 100 000 obyvatel. To málo podpory duševního zdraví, kterou jsme kdysi měli, je dnes pohřbeno pod troskami.
A přesto, navzdory nepředstavitelným okolnostem, jsem i nadále svědkem něžnosti mužů, kteří podporují přežití svých rodin.
„Celou noc jsem držel svou dceru v náručí, poté co déšť zničil náš stan,“ řekl mi Mahmoud, otec, s nímž jsem dělal rozhovor v táboře poblíž Rafahu. „Měl bych být jejím štítem, ale byl jsem promočený a bezmocný.“ A jeho hlas se zlomil.
To zachvění v jeho hlase však nebylo projevem slabosti, ale vzdoru. Tím, že nechal svůj hlas se chvět a někomu ukázal svou bolest, odmítl očekávání, že palestinští muži musí být vždy stoikové. Začínáme si navzájem odhalovat své slabosti.
***
Ibrahim Abu Naji, otec čtyř chlapců, se se mnou podělil o něco, co mě hluboce zasáhlo: „Být mužem v Gaze v současné době znamená spíše hladovět, než se účastnit boje o jídlo, které přivážejí nákladní vozy s humanitární pomocí.“
Měl na mysli scény z posledních měsíců v Gaze, kdy kvůli izraelské drtivé blokádě hladovějící davy Palestinců zoufale spěchaly k nákladním vozům s potravinami, aby se zmocnily všeho, co se dalo. Izrael následně využil tyto chaotické scény k ospravedlnění ukončení veškeré mezinárodní humanitární pomoci v Gaze, než zřídil vlastní mechanismus distribuce této pomoci, který slouží jako nástroj etnické čistky.
Před 7. říjnem pracoval Abu Naji ve stavebnictví v Izraeli, ale od začátku války přišel o veškerý zdroj příjmů. „Můj hlad se stává formou protestu,“ řekl mi. „Nebudu jim pomáhat ničit to málo důstojnosti, které nám zbývá.“
Slovo, které v arabštině nejlépe vystihuje mužnost, není doslovný překlad „rujula“, ale „karama“, čili „důstojnost“.
Navzdory záměrné dehumanizaci našich lidí a oslabení našich mužů se v Gaze rodí nový druh mužnosti, který není založený na militarismu, ale na morální jasnosti a důstojnosti – i za hladovění. Navzdory neustálému bombardování znovu a znovu stavíme své stany a budujeme své životy.
V rozhovorech s dalšími vysídlenými muži se objevily nové vzorce mužnosti. „Být mužem znamená udržet své děti v klidu, když se děsí nebe,“ řekl mi 37letý Abu Omar. Jiný muž mi vysvětlil:„Dřív jsem si myslel, že musím být vždy silný. Ale teď si dovolím plakat a nechám svého syna, aby mě přitom viděl.“
Tím, že otcové nechávají své děti, aby viděly jejich bolest, jejich strach a zranitelnost, prokazují skutečnou sílu. Naše slzy nejsou známkou slabosti, ale aktem vzpoury ve světě, který se snaží zničit naši lidskost. Naše emoce a neochota vůči této bolesti otupět jsou formou odporu.
Tyto okamžiky odhalují něco, co se v mezinárodním zpravodajství málokdy vidí: pod obrazy militantů nebo obětí pokrytých troskami jsou muži uvěznění mezi genocidou a břemenem zachování zděděného chápání mužnosti. Globální média často zplošťují palestinské muže na archetypy – hrozby nebo statistiky – a zbavují nás naší komplexnosti a lidskosti.
V troskách se však rodí něco jiného.
***
V dnešní Gaze se objevuje jiná mužnost – mužnost, která přijímá zranitelnost, péči a něhu. Muži vaří jídlo v přeplněných útulcích, utěšují děti, otevřeně pláčou, zatímco svírají bezvládná těla svých vnoučat a vyprávějí příběhy o svém smutku.
Začínáme nahlas pojmenovávat svá traumata. A tato proměna není apolitická, je to akt vzdoru.
Navzdory bolesti muži stále nesou břemeno riskování, běhají pod leteckými údery, aby sehnali vodu nebo jídlo, jelikož pro ženy a děti je to příliš nebezpečné. Ale být mužem dnes neznamená pouze být tvrdý, znamená to být přítomný. Být chlapem, který pláče a přesto riskuje život pro základní životní potřeby – který nese vodu i smutek.
To je nová mužnost, kterou zde budujeme.
Není to jen o přežití, ale o tom, jak zůstat člověkem. Muži, kteří pláčou na veřejnosti, kteří přebalují dětem plenky ve stanech, kteří sdílejí smutek s cizími lidmi – tito muži vytvářejí nový druh mužnosti, který odmítá dominanci a který přijímá péči.
Obnova naší rozbité identity bude trvat celé generace. Ale znovuobjevení toho, co to znamená být mužem – jemným, zlomeným, uzdravujícím se a stále stojícím – je začátek.
Palestinští muži si zaslouží, aby byli vnímáni nikoli jako militanti nebo jako stíny, ale jako celistvé lidské bytosti s křehkým srdcem a nesnesitelným břemenem. Ukončení okupace není jen o navrácení území, ale o obnovení důstojnosti. To znamená znovu postavit domovy, uzdravit to, co se v nás zlomilo, a znovu si představit, jak se chovat k sobě navzájem.
A. J. je Palestinec z Gazy, který v současné době žije ve stanu v Khan Younisu. Byl na jaře 2024 přijat ke studiu na americké univerzitě, ale stále nemůže opustit pásmo Gazy. Mezitím pokračuje v psaní ze svého stanu a stará se o svou rodinu a komunitu.
Překlad: Jiří Zemánek
Zdroj: https://www.972mag.com/gaza-men-masculinity-genocide/?utm_source=972+Mag...
