Silo: „Osmý dopis mým přátelům.“ Vztahy mezi ozbrojenými složkami, politickou mocí a společností.

Osmý dopis mým přátelům

Vážení přátelé,

jak jsem již předeslal v minulém dopise, chtěl bych se nyní zabývat některými problémy souvisejícími s armádou. Pochopitelně mě budou zajímat především vztahy mezi ozbrojenými složkami, politickou mocí a společností.

Za základ mi poslouží dokument, o němž se před třemi měsíci diskutovalo v Moskvě (s názvem Nezbytnost postoje humanistů vůči současným ozbrojeným složkám, Mezinárodní konference o humanizaci vojenských aktivit a o reformě ozbrojených složek, konaná pod záštitou Ministerstva národní obrany Společenství nezávislých států, od 24. do 28. května 1992 v Moskvě). Od koncepcí obsažených v tomto dokumentu se odchýlím jen až se budu zabývat postavením armád v revolučním procesu, kde bych rád dotáhl do konce myšlenky, které jsem předtím jen naznačil.

1. Nutnost nového vymezení role ozbrojených sil

Ozbrojené síly se dnes snaží vymezit svou novou roli. K této situaci došlo po iniciativách zaměřených k poměrnému a postupnému odzbrojení, k nimž na konci osmdesátých let přistoupil Sovětský svaz. Snížení napětí mezi oběma velmocemi vyvolalo v nejdůležitějších zemích světa obrat v pojetí vojenské obrany. Postupné nahrazování vojensko-politických bloků (především Varšavského paktu) systémem vzájemné spolupráce uvedlo do pohybu odstředivé síly vyvolávající nové srážky na mnoha místech naší planety. V období hluboké „studené války“ byly sice konflikty na omezených územích časté a někdy i dlouho trvaly, dnes se však jejich charakter výrazně změnil a hrozí zahrnout celý Balkán, muslimský svět a různé oblasti Asie a Afriky.

Pohraniční spory, které dříve vtahovaly do celé záležitosti armády sousedících zemí, se dnes hlavně kvůli separatistickým snahám uvnitř některých zemí ubírají docela jiným směrem. Ekonomické, etnické a jazykové rozdíly vedou k změnám hranic, považovaných dosud za nezměnitelné, zároveň dochází k migracím ve velkém měřítku. Lidské skupiny se dávají do pohybu, buď aby vyvázly ze zoufalých situací, nebo aby ve svých územích zadržely či naopak z nich vypudily jiné lidské skupiny. Tyto a další jevy jsou důkazy hlubokých změn, k nimž došlo ve struktuře a hlavně v pojetí státu. Na jedné straně jsme svědky procesu ekonomické a politické regionalizace, na druhé vidíme narůstající neshody uvnitř zemí, které se na cestu k regionalizaci už vydaly. Jako kdyby se národní stát, vymezený před dvěma sty lety, začal hroutit pod údery, které mu shora uštědřují nadnárodní a zezdola separatistické síly. Stát je stále závislejší, stále víc svázaný s regionální ekonomikou a stále více zatahován do ekonomické války s jinými regiony. Ve snaze kontrolovat situaci dostal do dosud nepoznané krize. Zakládající ústavy se mění, aby uvolnily místo přesunům kapitálu a finančních zdrojů, zákoníky, občanské a obchodní zákony rychle zastarávají. Dokonce i trestní právo se mění. Může-li být dnes zatčen nějaký občan soudními úředníky jiné národnosti, a jeho přečin souzen v jiné zemi na základě tamnějších zákonů, pak to znamená, že se mění povaha trestné činnosti. Někdejší pojetí národní svrchovanosti je tím vším citelně zredukováno. Důsledky této všeobecné krize pociťuje celý soudní a politický státní aparát, všechny státní instituce i zaměstnanci v přímé či nepřímé službě. V téže situaci se ocitla i armáda, jíž byl dříve svěřen úkol zajišťovat svrchovanost a všeobecnou bezpečnost. Souběžně s privatizací školství, zdravotnictví, komunikací, přírodních zdrojů a dokonce i důležitých oblastí jako je bezpečnost občanů, veškeré veřejné statky a služby se redukuje i význam tradičního státu. Je zcela nasnadě domnívat se, že jestliže se veřejné kontrole vymkne správa a prostředky země, bude je záhy následovat i spravedlnost a armádě bude přisouzena role soukromé služby na obranu lokálních nebo nadnárodních ekonomických zájmů. Uvnitř mnoha zemí v poslední době tyto tendence výrazně zesílily.

2. Přetrvávání faktorů agrese v období uvolnění napětí

Vnější agresivita mocností, které ve své době vyhlásily ukončení studené války, zatím ještě přetrvává. Existuje řada případů narušení vzdušného a námořního prostoru, neopatrné přesuny k vzdálenějším územím, nálety a zřizování základen, upevňování vojenských paktů, války a okupace cizích území kvůli kontrole plavebních cest či ovládnutí přírodních zdrojů. Precedenty vytvořené válkami, jakou byla válka v Koreji, v Laosu a v Kambodži, krizemi, jakou byla krize suezská, berlínská a kubánská, přepadeními, k jakým došlo v Grenadě, v Tripolisu a v Panamě, odhalily před světem neúměrnost válečných akcí, častokrát obrácených proti bezbranným zemím. Jejich závažnost je zřejmá, jakmile se začne mluvit o odzbrojení. Tyto akce nabývají na závažnosti, protože v případech, jakým byla válka v Perském zálivu, probíhají v bezprostřední blízkosti mocností, které by je mohly považovat za ohrožení vlastní bezpečnosti. Podobné násilnosti mají škodlivé následky i v tom, že posilují vnitřní fronty, které považují své vlády za neschopné tyto nátlaky brzdit. To všechno by mohlo nakonec narušit ovzduší míru v mezinárodním měřítku, které je právě teď velice důležité.

3. Vnitřní bezpečnost a vojenská restrukturalizace

Co se týče vnitřní bezpečnosti, je třeba uvést dva problémy, které se objevují bezprostředně na horizontu událostí. Jde o sociální explozi a terorismus.

Bude-li nezaměstnanost a recese v průmyslově vyspělých zemích dále narůstat, pak je docela dobře možné, že tyto země se stanou jevištěm otřesů a zvratů, které by mohly zásadně pozměnit obraz, jaký poskytovaly během posledních desetiletí, kdy se konflikty odbývaly na okrajích, zatímco centrum bez otřesů sílilo a rostlo. Události jako jsou ty, k nimž došlo v Los Angeles vloni, by se mohly rozšířit daleko mimo místo, kde začaly, a přesunout se dokonce i do jiných zemí. Terorismus se znova ukazuje jako zcela vážné a veliké nebezpečí, hlavně vzhledem ke kapacitám střelných zbraní, které dnes poměrně specializované skupiny a jednotlivci mají k dispozici. Tato hrozba, která by se mohla jednou uchýlit i k výzbroji atomové, nebo k deflagračním a molekulárním výbušninám o vysokém potenciálu, se týká i oblasti chemických a bakteriologických zbraní, které jsou laciné a snadno se vyrábějí.

Záležitostí, které se týkají ozbrojených složek, je vzhledem k nestabilní situaci, v níž se dnešní svět nachází, opravdu hodně. Nehledě na problémy strategické a politické, kterými se ozbrojené složky musejí zabývat, jsou tu také problémy vnitřní restrukturalizace, redukce významného počtu složek, způsobu náboru a výcviku, obnovy vojenského materiálu, technické modernizace a především ekonomických zdrojů. I když uvedené souběžné problémy je třeba chápat, je jasné, že ani jeden z nich nemůže být vyřešen, nebude-li jasné, jaká vlastně bude hlavní funkce armád ve světě a ve společnosti. Ozbrojené složky konec konců orientuje politická moc a ony pak vyvíjejí svou činnost na základě této orientace.

4. Přehled pojetí svrchovanosti a bezpečnosti

Při tradičním pojetí měly ozbrojené složky chránit a hájit nezávislost a bezpečnost země s tím, že se mohou podle příkazů vládnoucí moci uchýlit k použití síly. Monopol násilí, který náleží státu, byl tak přenesen na armádu. A to je právě klíčový bod v diskusi o tom, co je třeba považovat za „suverenitu“ a „bezpečnost“. Pokud si tyto svrchovanost a bezpečnost, nebo moderněji řečeno „pokrok“ v určité zemi vyžadují vnější zdroje surovin, námořní doprovod kvůli ochraně zboží, kontrolu strategických bodů a okupování cizích území se stejným cílem, pak bezpochyby stojíme před teorií i praxí kolonialismu či neokolonialismu. V kolonialismu funkce armády spočívala především v otevření cest k realizaci zájmů tehdejších vládců a pak soukromých společností, které získávaly zvláštní koncese od politické moci výměnou za přiměřené výnosy. Nelegálnost tohoto systému bývala zdůvodňována barbarstvím domorodých národů, jejich neschopností spravovat své vlastní záležitosti. Ideologie toho období označovala kolonialismus za příkladný „civilizační“ systém.

V období napoleonského imperialismu bylo funkcí armády, která ostatně představovala i politickou moc, především rozšiřovat území státu pod záminkou vysvobození národů z poroby a zavádění správního a právního systému, který by ve svých zákonech zakotvil svobodu, rovnost a bratrství. S tím související ideologie zdůvodňovala imperialistickou expanzi používáním kritéria „nutnosti“ nastolit namísto nelegálních monarchií, založených na nerovnosti, které se spojily k potlačení Revoluce, moc demokratické revoluce.

Později byla podle Clausewitzova učení válka chápána jako pouhé ‘pokračování politiky‘ a stát, podněcovatel této politiky, byl považován za vládní aparát společnosti usazené na určitém území. Nastala doba definicí, drahých geopolitikům, ve kterých byly hranice nazírány jako jakási „pokožka státu“. V rámci tohoto organického pojetí se pak „pokožka“ podle vitality dané země buď zmenšovala, nebo zvětšovala, u společenství, které požadovalo větší „životní prostor“ z důvodu své populační či hospodářské koncentrace, ji pak bylo možno zvětšit. V této perspektivě bylo posláním armády dobývat prostor podle požadavků politiky vlastní bezpečnosti a svrchovanosti, která ovšem ani v nejmenším nedbala potřeb zemí sousedních. Vládnoucí ideologie je okamžitě ochotna vyhlásit nerovnost potřeb různých lidských skupin na základě jejich větší či menší životaschopnosti. Toto zoologické pojetí boje za přežití připomíná darwinismus nevhodně přenesený do politické a vojenské praxe.

5. Legálnost a meze vládnoucí moci

V atmosféře, v níž žijeme, zůstalo ještě hodně ze tří koncepcí, které jsme uvedli jako příklady toho, jak armády souvisejí s politickou mocí a jak se řídí rozkazy, které moc vydává za příkazy bezpečnosti a svrchovanosti. Je-li úkolem armády sloužit bezpečnosti a svrchovanosti státu, pak i v případě, kdy se jejich pojetí v různých zemích různí (ba i mezi následujícími vládami), ozbrojeným složkám stejně nezbývá než tento svůj úkol plnit, přestože se rozkazy mění. Je tu vůbec možné nějaké omezení nebo výjimka? Dvě jasné výjimky jsou: 1. Případ, kdy se politická moc ustavila nelegálně a kdy byly vyčerpány civilní možnosti, které by mohly tuto nenormální situaci změnit. 2. Případ, kdy byla politická moc sice ustavena legálně, při jejím vykonávání se však stala nelegální a přitom byly vyčerpány občanské zdroje, které by tuto situaci mohly změnit. V obou případech mají ozbrojené síly za povinnost zavést znovu legální moc, což znamená pokračovat v akcích, které občanskou cestou nemohly být dotaženy do konce. V takové situaci se musí armáda spojit s legalitou a ne s vládnoucí mocí. Armáda by tudíž neměla být považována za rozhodujícího činitele, naopak v těchto případech je třeba zdůraznit skutečnost, že legálnost byla narušena vládnoucí mocí, která buď zločinnou už byla, nebo se jí stala. Otázka, kterou je třeba si položit, je tudíž následující: odkud pochází legálnost a jaké je její charakteristika? Jako humanisté odpovídáme, že legalita pochází z lidu, protože lid si dal konstituční zákony, vybudoval některý typ státního zřízení a základních zákonů, kterým se pak občané podrobují. A v krajním případě, kdy by se lid rozhodl změnit státní zřízení a typ zákonodárství, pak je na státních institucích, aby změnu provedly samy, neboť nemůže existovat státní struktura nebo právní systém postavený nad vůli lidu. Tento bod nás vede k úvaze o revoluci, kterou se budeme zabývat dále.

6. Zodpovědnost armády vůči politické moci

Měli bychom zdůraznit, že vojenské útvary musí být vytvořeny ze zodpovědných občanů, kteří dodržují své povinnosti vůči legálně ustavené moci. Funguje-li stávající moc na základě demokracie, v níž je respektována většinová vůle stanovená ve volbách, a dochází-li k pravidelné výměně zástupců lidu, jsou-li respektovány v rámci zákonných ustanovení menšiny a je-li respektováno rovněž rozdělení a nezávislost pravomocí, pak armáda nemůže rozhodovat o úspěšnosti či omylech vlády. Při ustavení nelegálního režimu ozbrojené složky nesmějí tento režim ve jménu „povinné poslušnosti“ mechanicky podporovat. Ani v případě, kdy dojde k mezinárodnímu konfliktu, nesmí armáda podle příkazů moci, která chce za každou cenu zachránit sebe samu, přikročit ke genocidě. Nejsou-li totiž lidská práva postavena nade všechna práva ostatní, není jasný důvod existence společnosti jako organizace a státu. Nikdo se nesmí odvolávat k „povinné poslušnosti“, jde-li o vraždění, mučení a ponižování člověka. Tribunály ustavené po druhé světové válce nás poučily alespoň v tom, že člověk ozbrojený má tutéž zodpovědnost jako člověk jako takový i v mezní situaci, jakou je válečný konflikt.

Nyní bychom si měli položit následující otázku: není snad armáda institucí, která svým výcvikem, disciplínou a vybavením je základním faktorem destrukce? Odpověď zní, že tento stav věcí vládl už dávno předtím, než jsme se dostali do současné situace, a že nezávisle na tom, že jsme proti každé podobě násilí, nemůžeme dost dobře navrhovat zánik armád nebo jednostranné odzbrojení, protože prázdno, které by tím vzniklo, by ihned naplnila nějaká jiná agresivní síla, jak jsme se o tom už zmínili v případě útoků na bezbranné země. Jde o to, že armády jako takové mají důležité poslání v tom, že by neměly vytvářet překážky teorii a praxi postupného a poměrného odzbrojení mezi jiným tím, že se stanou vzorem a inspirací pro vojska v jiných zemích a mohou tak dát zřetelně najevo, že funkcí armády ve světě je zamezit katastrofám a otroctví diktovanému nelegálními vládami, které nemají mandát lidu. To znamená, že největší službou, kterou armáda může pro svou zem a pro celé lidstvo vykonat, je zamezit válkám. Toto tvrzení, které by někomu mohlo připadat utopistické, je v současné době podporováno fakty, které dokazují, jak málo praktický a naopak nebezpečný je růst globálního či jednostranného vojenského potenciálu.

Chtěl bych se ještě vrátit k tématu zodpovědnosti armád příkladem z opačné strany. V době „studené války“ se na Západě často opakovala dvě poselství. Na jedné straně NATO a další bloky tu byly od toho, aby bránily životní styl ohrožovaný sovětským a příležitostně i čínským komunismem. Na druhé straně byly v různých oblastech světa organizovány vojenské akce, které měly „hájit“ zájmy mocností. V Latinské Americe se státní převraty organizované armádami v určité oblasti zdůvodňovaly pohrůžkou vnitřních podvratných živlů. Armády už nezodpovídaly politické moci a pošlapávaly veškerá práva a ústavní záruky. Prakticky celý kontinent byl nakonec zmilitarizován pod takzvanou „doktrínou národní bezpečnosti“. Stopy smrti a zanedbanosti, kterou za sebou tyto diktatury zanechaly, byly kupodivu zdůvodňovány příkazy vydávanými na základě „povinné poslušnosti“. Odtud vycházelo tvrzení, že vojenská disciplína je založena na poslušnosti vojáka vůči nejbližšímu představenému. Tímto pojetím, které připomíná ospravedlňování genocidy nacisty, je právě třeba se zabývat v diskusi o mezích vojenské disciplíny. Jak jsme tu už řekli, náš postoj vůči tomuto partikulárnímu problému je založen na tom, že poruší-li armáda svou závislost na politické moci, změní se v neregulerní sílu, v bandu ozbrojenců mimo zákon. Jakkoliv je to jasné, platí tu však přece jen jedna výjimka: případ vojenského povstání proti politické moci, která se buď ustavila nelegálně, nebo se legalitě vzepřela. Ozbrojené složky se nemohou dovolávat „povinné poslušnosti“ vůči nelegální moci, protože by se staly podpůrci neregulérnosti, stejně jako při jiných příležitostech nemají právo na vojenský převrat, jímž by narušily svou roli vzhledem k mandátu, jehož se jim od lidu dostalo. To všechno se týká problémů vnitřní bezpečnosti. V případě války vedené mezi státy nesmějí ozbrojené složky podnikat akce proti civilnímu obyvatelstvu znepřátelené země.

7. Restrukturalizace armády

Ve věci náboru občanů do armády se přikláníme k tomu, aby povinná vojenská služba byla nahrazena službou nepovinnou, což by jako systém mělo umožnit lepší formování profesionálního vojáka. Omezení počtu vojáků by odpovídalo i výrazné snížení velitelských kádrů. Přiměřenou restrukturalizaci pochopitelně nelze provést, pokud se předtím nevyřeší osobní rodinné a sociální problémy, před nimiž stojí armády, které stále ještě udržují v platnosti předimenzované stavy vojska. Nové pracovní, geografické a sociální zařazení těchto osob bude vyvážené jen tehdy, bude-li po dobu, kterou si vyžádá jejich nové umístění, udržován s armádou pružný vztah. Při restrukturalizaci, která dnes v řadě zemí probíhá, je třeba mít na paměti především politický model té které země. Systém jednotné správy se pochopitelně liší od systému federativního nebo od spojení zemí, které jsou součástí nějakého regionu. Naše hledisko, nakloněné systému federativnímu a otevřené regionálním konfederacím, vyžaduje, má-li být návrh restrukturalizace korektní, pevné a trvalé postoje, které by zaručily, že projekt bude pokračovat až do vyřešení. Neexistuje-li v tomto směru jasná vůle zúčastněných stran, restrukturalizace nebude možná vzhledem k tomu, že ekonomický přínos každého účastníka bude podmíněn případnými politickými zvraty. V tom případě by federální oddíly existovaly pouze formálně a vojenské kontingenty by byly pouhým součtem vojenského potenciálu komunity, která by do federace patřila. Tento stav obnáší i těžko řešitelné problémy jednotného velení. Nakonec bude muset v celé záležitosti udat pravidla politická noc, která vojsko řídí a za tohoto stavu věci si partikulární ozbrojené složky budou vyžadovat velice přesně vymezené a koordinované vedení.

Jiným poměrně důležitým problémem při restrukturalizaci jsou některé složky bezpečnostních sil. Nejsou-li bezpečnostní složky militarizovány, vyvíjejí činnost ve vztahu k vnitřnímu pořádku v zemi a hájí občany, i když se obvykle podílejí na kontrole obyvatelstva a operacích značně vzdálených cílům, pro něž byly vytvořeny. Podle schématu, používaného v mnoha zemích, nejsou podřízeny ministerstvu národní obrany či války, ale přímo politickém orgánu, jakým je ministerstvo vnitra. Na druhé straně policie jakožto instituce ve službách občanů a určená k ochraně právního řádu, který nepoškozuje obyvatele země, jsou složkami podružnými a podléhají právní moci, i když vzhledem ke své povaze „veřejné moci“ provádějí často operace, díky nímž se občanům jeví jako složky vojenské. Nenáležitost tohoto neujasněného stavu je nabíledni a je v zájmu samotných ozbrojených složek, aby tato situace byla vyjasněna. Stejně je tomu i s různými tajnými státními informačními službami, které se navzájem překrývají a duplikují, a které nemají s armádou a s jejím režimem vůbec nic společného. Armády potřebují sobě přiměřený informační systém, který by jim dovolil provádět účinné operace a který by se lišil od mechanismů kontrolujících a sledujících občany, protože jejich funkce souvisí s bezpečností státu a nezávisí na souhlasu či nesouhlasu vlády, která je zrovna na řadě.

8. Pozice armády v revolučním procesu

Předpokládá se, že v demokracii moc pochází od svrchovaného lidu. Jak uzpůsobení státu, tak uzpůsobení jednotlivých organismů, které na něm závisejí, vychází z jednoho a téhož zdroje. Armáda tak vykonává funkci, kterou jí přisoudil stát, aby uhájil svou svrchovanost a zajistil svým obyvatelům bezpečnost. V případě, že armáda či nějaká frakce nelegálně převezme moc, jak jsme toho byli často svědky, může pochopitelně dojít ke zneužitím. Mohl by však nastat, jak jsme už řekli, extrémní případ, kdy by se lid rozhodl změnit daný typ státu a daný typ zákonů, zkrátka daný systém. Provedení takové změny by bylo záležitostí lidu, protože jeho vůle nemůže být podřízena žádné státní struktuře a žádnému právnímu systému. Ústavy mnoha zemí počítají s možností, že by vůlí lidu mohly být změněny. Mohlo by tak dojít k revoluční přeměně, kdy by demokracie formální ustoupila demokracii reálné. Bráněním této přeměně by byl popřen sám zdroj veškeré legálnosti. Za těchto okolností, a kdyby došlo k vyčerpání všech občanských postupů, bylo by na armádě, aby vůli k přeměně vyhověla a zbavila moci ty, kteří by jí bránili a kteří by veřejné záležitosti v tom okamžiku spravovali neoprávněně a nelegálně. Tak by s pomocí vojenského zásahu bylo dosaženo revolučních podmínek, v nichž by lid uvedl do pohybu nový typ společenské organizace a zavedl nový právní řád. Není snad třeba upozorňovat na rozdíly mezi vojenským zásahem, jehož cílem je vrátit lidu svrchovanost, která mu byla odňata, a obyčejným vojenským pučem, který narušuje legálnost ustanovenou lidovým mandátem. Na základě těchto myšlenek si legálnost vyžaduje, aby byla respektována vůle lidu i v případě, kdy lid požaduje revoluční změnu. Proč by většiny nemohly vyslovit svou touhu po změně struktur a proč by menšiny neměly možnost politicky pracovat na revoluční přeměně společnosti? Popírání vůle po revoluční přeměně pomocí represe a násilí velmi vážně kompromituje legálnost současného systému formálních demokracií.

Určitě jste si všimli, že jsme se zatím nedotkli témat souvisejících s vojenskou strategií či doktrínou, stejně jako otázek vojenské technologie a organizace. A jinak tomu ani nemůže být. Naše humanistické stanovisko vůči ozbrojeným složkám jsme vymezili na základě vztahu k politické moci a ke společnosti. Vojáci mají nyní před sebou obrovský teoretický a praktický úkol v tom, že musí svá schémata přizpůsobit tomuto okamžiku, ve kterém se náš svět nyní nachází. Vrcholně důležitý je přitom postoj společnosti a skutečnost, zda ozbrojené složky jej, jakkoliv je obecný, chtějí nebo nechtějí vzít na vědomí. Stejně tak živý vztah mezi složkami armád různých zemí a upřímná diskuse s civilními složkami představují důležitý krok na cestě k uznání plurality názorů. Snaha po izolaci některých armád vzhledem k ostatním a jejich uzavřenosti vůči požadavkům lidu patří do doby omezeného toku myšlenek, lidí a věcí. Svět se však změnil pro všechny, to znamená i pro ozbrojené složky.

9. Zamyšlení nad armádami a revolucí

Dnes převládají dva postoje, které nás zajímají především. První tvrdí, že doba revolucí je za námi, druhý zase, že role armády v politických rozhodnutích postupně slábne. Předpokládá se rovněž, že některé překážky z minulosti jsou hrozbou dnes už jen v některých nevyvinutých a špatně organizovaných zemích. Dále rovněž vládne domněnka, že systém mezinárodních vztahů, který se stále více konsoliduje, uplatní nakonec svou váhu natolik, že někdejší neregulérnosti budou uvedeny na pravou míru. V otázce revolucí zastáváme, jak už bylo řečeno, stanovisko diametrálně odlišné. Tvrzení, že dohoda a soulad „civilizovaných“ národů nakonec nastolí nový pořádek světa, v němž armáda už nebude hrát rozhodující roli, je záležitost dosti diskutabilní. My zdůrazňujeme, že právě ve státech a regionech, které se stávají imperialistickými, revoluce a rozhodování armády dají pocítit svou váhu. Stále koncentrovanější finanční síly se dříve či později začnou konfrontovat s většinami a v této situaci banky a armády přestanou být protikladnými pojmy. Tím stojíme v protikladu k těm, kdo vykládají historická fakta na podporu současného převažujícího systému. Jen nejbližší budoucnost rozhodne, který náhled je správný; a budou to události, které někteří (v kontextu současné doby) považovali za „nemožné“. Co ze svého pohledu usoudí, až k nim dojde? Nejspíš to, že lidstvo se vrací do minulosti, nebo mnohem jednodušeji řečeno, že „svět zešílel“. My se domníváme, že takové jevy, jakými jsou narůstající iracionalita, zesilování nábožných věr a mnoha dalších úkazů, nepatří do minulosti, ale že naopak odpovídají nové fázi, jíž bude třeba čelit s nasazením veškeré intelektuální odvahy a angažovanosti, které jako lidé budeme schopni. Tvrzení, že současný svět odpovídá nejlepšímu možnému způsobu rozvoje společnosti, bude k ničemu. Mnohem důležitější bude pochopit, že situace, v níž žijeme, vede přímo ke kolapsu celého systému, který někteří považují sice za vadný, avšak „zdokonalitelný“. Právě naopak, v tomto světě se nyní derou na povrch všechny formy nelidskosti, které se tu dlouho hromadily. Pokud někdo tato tvrzení považuje za neopodstatněná, má na to plné právo, pokud předloží postoj, který je koherentnější. A pokud se někdo domnívá, že náš postoj je pesimistický, pak můžeme už jen dodat, že nad tímto negativním mechanickým procesem nakonec přece jen převládne směr vedoucí k polidštění světa, popoháněný revolucí, kterou velké lidské celky, dnes okradené o svůj osud, nakonec uvedou v život.

Přijměte zároveň s tímto mým dopisem i srdečný pozdrav.

Silo, 10. srpna 1993

Nike
Zobrazit fotogalerii v detailu článku: 1

Komentáře