Galerie: 1 fotografií

Vydáno: Pátek 19. 6. 2020

Kategorie: Zprávy

Tags: Winston Churchill

Dokud se budeme ve školách dozvídat, že Kryštof Kolumbus‚ ,objevil‘ Ameriku, a ne že ji kolonizoval, nepohneme se nikdy z místa.

Prohlášení autorek nápisu na soše Winstona Churchilla.

„Posprejovaly jsme sochu Winstona Churchilla na Žižkově. Neučinily jsme tak z dlouhé chvíle nebo nutkání ničit majetek, nekritické uctívání vysokého britského státníka nám leží v žaludku už dlouhou dobu, momentálním načasováním jsme chtěly odkázat k událostem posledních dní, poukázat na jejich celosvětovou provázanost a vyjádřit solidaritu probíhajícím bojům za rovnoprávnost. V českém prostředí je zvykem se tvářit, že se nás zahraniční události netýkají, v globalizovaném světě ale není prostor cítit se jako opuštěný ostrov. Rasismus ve všech svých nejrůznějších formách je zásadním problémem společnosti. Není ostudou přiznat si, že máme problém, a pokusit se ho řešit, ostudné je zavírat před ním oči a snažit se zachovat si za každou cenu své pohodlné nevědomí. Nejedná se o vzdálený problém, který je sem zatahován ze zahraničí, český přístup k Romům nebo uprchlíkům je toho živoucím důkazem. Rasismus je především způsob myšlení, který je v nás hluboce zakořeněn. Reprodukuje se v rámci institucí, vzdělávání, kultury a také skrze způsob vyprávění historie. Nechceme historii přepisovat, chceme ji konečně číst, a to včetně pasáží, které jsou nepříjemné.

K historii, tak jak se s ní seznamujeme ve školách a skrze mainstreamový diskurs, bývá přistupováno jako k dogmatickému zdroji vědeckého a objektivního poznání. Zapomíná se však na klíčovou otázku perspektivy. Velká část zdánlivě objektivního poznání je vyprávěním privilegovaných vítězů. Dozvídáme se tak pouze malou část vyprávění o světě, ve kterém žijeme. Nejde pouze o geografický výběr prostředí blízkých místu našeho narození, ale i o zvolený způsob prezentace. Jednoduše řečeno: dokud se budeme ve školách dozvídat, že Kryštof Kolumbus ‚objevil‘ Ameriku, a ne že ji kolonizoval, nepohneme se nikdy z místa a nebudeme se schopni zbavit koloniálního uvažování o světě. Je nutné naučit se nevnímat svět černobíle, i když se samozřejmě jedná o značně bolestivý proces. Pohyb v prostoru, který je jasně rozdělen na ty dobré a špatné, je jednodušší, a tedy i příjemnější. Historie ale nemůže sloužit jako bezpečný úkryt, do kterého se uchylujeme pro potvrzování vlastní pravdy. Především tento luxus si může dopřávat jen malá část společnosti, jejíž zázemí a původ spadají do kategorií označených jako ‚správné‘. Mýty, na kterých stojí kolektivní identity, jsou zaplaceny útlakem těch, kteří se do dané skupiny nevešli. Přehodnocení našeho přístupu k historii jako celku i k jejím jednotlivým událostem a reprezentantům nám může pomoci vyvázat se z kategorií, ve kterých jsme navyklí uvažovat.

Povědomí o činech Winstona Churchilla je zaměřeno na jeho úspěchy, jejichž důležitost samozřejmě nesnižujeme, chceme se na ně ale dívat v širším obraze. O Churchillově životě byly napsány stohy knih, ve většině z nich však zcela chybí zmínky o zločinech, na kterých se podílel. Historička Madhusree Mukerjee například přináší ve své knize Churchill’s Secret War (2010) řadu argumentů, že hladomor v Bengálsku v roce 1943, který stál život až tři miliony lidí, přímo souvisel s rozhodnutím Churchillova válečného kabinetu odčerpat zásoby potravin z regionu pro potřeby britské armády. Churchill byl přitom o zhoršující se situaci opakovaně informován. Na varování reagoval slovy, že pokud je v oblasti hlad, jak je možné, že Gándhí je ještě naživu, anebo jej zlehčoval tvrzením, že Indové si za nedostatek potravy mohou sami, protože se ‚množí jako králíci‘. Pro udržení pořádků neváhal použít násilí, ať už se jednalo o nasazení chemických zbraní proti demonstrujícím v Iráku v roce 1921 s odůvodněním, že Arabové jsou stejně ‚nižším projevem lidství‘, nebo střílení do stávkujících horníků ve Walesu v roce 1910. Dále vzpomeňme na britské detenční tábory v Keni, ve kterých byl vedle tisíců dalších lidí brutálně mučen i dědeček Baracka Obamy. A k tomu všemu připočtěte nesčetné množství rasistických i antisemitských výroků.

Tyto skutečnosti jsou v debatách o Churchillových činech často zlehčovány jako nutné okolnosti jeho aktivního života, případně označovány za politováníhodné, nicméně odpustitelné přešlapy. Zde se nabízí myšlenkový experiment. Dovedeme si představit, že by se podobné vymlouvání používalo v kontextu holokaustu? Že by byl stejně blahořečen, kdyby zachránil jiné než bílé životy a kdyby nebyl Brit? Vidíme zde už ten rasismus, jehož existenci neustále popíráme? Dalším častým argumentem ve snahách Churchilla obhájit bývá, že v jeho době byl rasismus mnohem běžnější, společensky přijímanější skutečností než dnes. Mnoho pramenů však dokazuje, že jeho rasová nesnášenlivost byla i v dobovém kontextu výjimečná. V konečném důsledku hraje zásadní roli mytický obraz Churchilla jako bodrého chlapíka s buřinkou a doutníkem, pocit důstojnosti a gentlemanství je postaven vysoko nad charakter.

V článcích, které se v návaznosti na naši akci objevily, se skloňuje především hodnota poničeného materiálu a cena následného vyčištění. Je až fascinující, jak jsou lidé schopni mávnout rukou nad násilím páchaným na lidských životech, když se někdo dotkne majetku. Nechceme, aby pod zprávami o vandalismu zanikl celkový kontext. Ocitáme se zde v rozporu mezi legalitou a legitimitou, někdy je nutné hranice zákona překročit, aby došlo k reakci. Sochy představitelů koloniálních režimů opouštějí v posledních dnech veřejný prostor po celém světě. Belgie se rozloučila alespoň s jednou ze svých soch Leopolda II., panovníka zodpovědného za genocidu v Kongu. Londýnský starosta Sadiq Khan ustanovil komisi, která prověřuje problematičnost místních památníků. Není tedy na místě se spíše ptát, jak je možné, že sochy lidí, jako byli třeba obchodníci s otroky Robert Milligan nebo Edward Colston, ještě nedávno zdobily některá náměstí? Často se říká, že sochy jsou připomínkou historie, to však nefunguje v situaci, kdy obývají veřejný prostor bez doplňujících informací a slouží pouze jako nástroj pocty.

Jsme unavené a frustrované z života ve světě, ve kterém vládnou nespravedlivé pořádky, i když jsme zrovna my měly štěstí narodit se v relativně privilegovaném postavení. Nechceme se nadále tvářit, že žijeme v nejlepším z možných světů. Společnost se musí proměnit a ke změnám již dochází, i když se stále snažíme úzkostlivě lpět na starých a známých pořádcích. Přitom kdybychom se jim postavili čelem a vystoupili ze zavedených struktur myšlení, snad bychom byli schopni čelit stále závažnějším výzvám, které na nás v blízké budoucnosti čekají. Pevně doufáme, že jsme minimálně přispěly k otevření debaty, i když se jí bohužel nemůžeme účastnit nebo dostaneme za uši – i přes to, že nápis už vzala voda.“

Zdroj: A2larm

Winston Churchill
Zobrazit fotogalerii v detailu článku: 1

Komentáře