Znám mnoho Ukrajinců, kteří utekli ze své země. Téměř všichni mi říkají totéž. Před několika dny jsem jel taxíkem a stalo se něco, co se mě hluboce dotklo. Ukrajinci se většinou o válce vyhýbají mluvit, také ze strachu, že by mohli být sledováni. Tentokrát však řidič zastavil, podíval se na mě a řekl: „Podívejte se, vy chcete za každou cenu, abychom v téhle válce pokračovali. My už nemůžeme dál. Tahle válka musí skončit, protože my už to nezvládáme.“
To je zdrcující volání, které bychom měli slyšet.
Rusko se dál vyzbrojuje a jeho představitelé se ukazují v uniformách, čímž přiživují válečný narativ, který vtahuje i jejich vlastní lid do spirály obětí a utrpení. Mezitím Zelenskyj sedí u stolu s takzvanými „ochotnými“ a připravuje plán, který ve skutečnosti konflikt spíše prodlužuje, než aby otevíral skutečnou perspektivu míru.
Pokud to bude pokračovat tímto způsobem, celá Ukrajina bude zničena.
Každý si samozřejmě vytváří vlastní výklad. Velká média nám po léta opakovala, že odpovědnost leží výhradně na Rusku a že Putin je vykreslován jako šílenec odhodlaný obsadit Ukrajinu. Jiní naopak tvrdí, že „NATO štěkalo na hranicích Ruska“ a sehrálo klíčovou roli v eskalaci konfliktu.
Bez ohledu na všechny geopolitické interpretace, analýzy a ideologické pozice si ale musíme položit jednu zásadní otázku: čemu chceme dát přednost? Obhajobě vlastních názorů a výkladů, sloganům o „spravedlivém míru“ a „spravedlivé válce“? Ekonomickému prospěchu a účasti na byznysu poválečné rekonstrukce? Nebo lidským životům, záchraně národa na pokraji vyčerpání?
Často slyšíme: „Když přijmeme mír za jejich podmínek, prohrajeme. Zvítězí právo silnějšího.“ A opravdu chceme tuto pseudomorálku, směs pýchy a touhy po odplatě, postavit nad životy ukrajinských lidí? A co kdybychom zítra museli odejít bojovat my, nebo náš syn, jen proto, „abychom jim to nedali zadarmo“ – co bychom dělali?
Jaká je skutečná hodnota v centru všeho: naše přesvědčení, nebo lidský život?
Dnes se zdá, že Spojené státy chtějí z vlastních zájmů tuto fázi války uzavřít. A právě ve chvíli, kdy se rýsuje možná cesta ven, vstupují na scénu takzvaní „ochotní“, především Spojené království a Francie. Místo aby hasili požár, jako by chtěli do války vtáhnout celou Evropu i její mladé lidi. Ukrajinský lid žije ve stavu naprostého zoufalství. Takto pokračovat je jednoduše nemožné. Vést válku dál ve jménu geopolitických rovnováh nebo vojenských strategií znamená ignorovat konkrétní realitu milionů lidí, kteří už nemohou dál.
A v tom všem platí nejvyšší cenu obyčejní lidé.
Pokud skutečně stavíme do středu lidský život, pak existuje jen jedna cesta: zastavit válku, usednout k jednacímu stolu, naslouchat i nepříteli a najít dohodu. Za každou cenu – kromě jediné: ceny zbraní. Situace se stala neudržitelnou a každý další den války činí mír vzdálenějším a bolest hlubší.
Je zásadní, abychom dali slyšet svůj hlas. Protože názor lidí má stále ještě váhu. Je pravda, že skutečná moc je dnes lidem vzdálená a často je neposlouchá. Vlády, které by měly vyjadřovat vůli občanů, místo toho formují veřejné mínění a přizpůsobují si občany ke své vlastní vůli. Ano, žijeme v demokraciích – ale čím dál více jen formálních. Přesto má veřejné mínění i v těchto mezích stále význam. Politické strany jsou dříve či později nuceny se postavit tomu, co lidé skutečně myslí a chtějí. Přestaňme podporovat politiky, kteří – bez ohledu na svou politickou příslušnost – jakýmkoli způsobem přiživují válečný byznys.
Nejsme zcela bezmocní. Stále máme alespoň minimum moci: mluvit, nesouhlasit, odmítnout válku, požadovat mír. Dát dnes slyšet svůj hlas není zbytečné. Je to nezbytné.
Chceme bránit svá přesvědčení, nebo chceme konečně zachraňovat lidi?
Evropa pro mír
